Na naše děti jsme se dlouho těšili a dlouho nepřicházely…
S pomocí moderní medicíny jsme se konečně dočkali naší vytoužené holčičky. Narodila se úplně zdravá. Brzy jsme se začali pokoušet opět s lékařskou pomocí o sourozence, zase to trvalo a tentokrát jsme si vyčekali dvojčátka. Absolvovala jsem v těhotenství amnicentézu pro zvýšené riziko Downova syndromu, který se nepotvrdil a my se dozvěděli, že se těšíme na dva zdravé chlapečky. Těhotenství bylo rizikové, proležela jsem v nemocnici hezkých pár týdnů a i přes nedobré prognózy se podařilo těhotenství udržet a já porodila ve 36. týdnu císařským řezem dva chlapečky Ondráška a Štěpánka.
Na sál mi je přinesli ukázat jen na okamžik zabalené jako housenky, Ondráškovi jsem pohladila jen nožičku, Štěpánek byl ode mě dál a ani mi ho vlastně neukázali, řekli jen míry a váhy a odnesli je na vyhřívané lůžko, protože oba bez problému dýchali a inkubátor nebyl potřeba. To byla pro mě velká úleva, protože jsem rodila v okresní nemocnici a po celou dobu mé hospitalizace hrozilo, že pokud porodím tam a kluci nebudou váhově nebo jinak v pořádku, že mi je převezou do Prahy a vzhledem k přeplněnosti porodnic se mohlo stát, že každého do jiné porodnice… Až když mě převezli na pooperační pokoj, tak mi manžel, který byl u ošetřování kluků po porodu, řekl, že Štěpánek má nějak víc vykrojenou pusinku a nějaké výrůstky od pusinky k ouškům, ale že je krásný a oba že jsou úžasní. Musím říct, že mě to nijak nezneklidnilo, jen vím, že jsem se manžela ptala, jestli mu není ještě něco nebo „jen“ tohle. Vzhledem k naší rodinné anamnéze jsem to považovala za kosmetickou vadu a netrápilo mě to. Manžel sice říkal, že primář pediatrie, který kluky po porodu ošetřoval sám, řekl, že se s tím ještě nesetkal. Pak manžel odešel domů říct naší právě tříleté holčičce, že má už dva brášky. Později přišla za mnou sestra, že mi přijde pediatr říct víc o Štěpánkovi. Nikdo nešel, což mě trochu znervózňovalo, když jsem se ptala sester, nic mi nechtěly říct, jen ať prej čekám na doktora… Pak mi kluky nosili na kojení. Když jsem Štěpánka poprvé uviděla, zalila mě taková něha a láska k němu, byl tak neuvěřitelně krásnej a sladkej.
Úplně mě to uklidnilo a nic jsem neřešila. Přišla za mnou další den genetička a poměrně dost neurčitě a vyhýbavě mi řekla, že se zřejmě o nic vážného nejedná, ale v podstatě s takovou vadou nemá žádnou zkušenost a dohodly jsme se na dalším vyšetření v šesti týdnech. Pořád mi jen opakovala, že je Štěpánek krásný miminko (jako bych to já sama nevěděla 🙂 ). Po podrobnějším genetickém vyšetření nám oznámili, že Štěpánkova „kosmetická vada“ může být podmíněna geneticky, což ale lze potvrdit nebo vyvrátit v roce věku. Hrozila hluchota a s tím související problém naučit se mluvit, problémy s ledvinami, s páteří a růstem, mentální postižení… Ale já uvnitř prostě „věděla“, že je zdravý. Pak nám profesorka, která mu provedla toto vyšetření, navrhla možnost operace na plastice na Vinohradech, ale dodala, že jde jen o kosmetickou úpravu a že ona by své dítě řezat nenechala… S manželem jsme se shodli na tom, že to zkonzultujeme na Vinohradech, kde manžela od dětského věku až do dospělosti také operovali a měl k nim důvěru, a protože měl Štěpánek problém se sáním, operaci jsme chtěli. Na Vinohradech nám dr Leamerová operaci opravdu doporučila. Štěpánek měl oboustranný příčný rozštěp rtu a výrůstky v obličeji v linii rtů až k ouškům. Jedná se o velmi vzácnou vadu, v podstatě až tady ji dokázali pojmenovat 🙂 Příčný rozštěp znamenal, že měl Štěpánek také přerušený kruhový sval kolem pusinky a nedokázal správně sát, měl by potíže s pitím i později z hrnku i s jídlem… Domluvili jsme se na operaci v šesti měsících. Ta bohužel byla odložena pro podezření na srdeční šelest. Nakonec Štěpánka operoval dr. Borský v jeho osmi měsících, sešil mu pusinku na každé straně o 2 cm, upravil pusinku uvnitř a odstranil výrůstky. Štěpánek se krásně a rychle zahojil, i když v nemocnici si nás zřejmě dlouho pamatovali, protože takového vzteklého bojovníka, který proplakal téměř v kuse 3 dny a 3 noci, dlouho nezažili. 🙂
Žádné další onemocnění se naštěstí opravdu nepotvrdilo, Štěpánkovi zůstaly jen malé jizvičky. Měl a má stejně jako jeho bráška dvojče potíže s imunitou z předčasného narození, takže si prošel poměrně vleklými a častými nemocemi, cvičila jsem s ním Vojtovu metodu. Dnes můžu říct, že je motoricky v pořádku. Je to veselý optimista, rád se směje a sám legrácky vymýšlí, umí se podívat tak hlubokým pohledem až člověka mrazí… Narozdíl od svých sourozenců má o trochu víc trpělivosti a je celkově hloubavější.
V podstatě není úplně klasický rozštěpáček, ale pokud by se narodilo miminko s podobnou vadou, pokud budu moct, ráda poradím. Nám dalo nejvíc zabrat krmení. Právě tím přerušeným kruhovým svalem se nenaučil nikdy správně sát, kluky jsem musela pokaždé kojit oba najednou, aby se Ondrovým sáním spouštělo mléko i pro Štěpánka. Když jsem nemohla kojit v jejich 4 měsících, bylo krmení z lahvičky poměrně horor. Metodou pokus omyl, kdy jsme vystřídali snad všechny možné lahvičky na trhu, jsem natrefila na silikonovou láhev, kterou jsem mohla mačkat v potřebných intervalech a tím do něj dostat aspoň trochu mléka… Než jsem si stihla uhnat zánět šlach, přešel na příkrmy, což byla nesmírná úleva 🙂 Ani po operaci se už sát nenaučil, zato pití brčkem nebo přímo z hrnku mu šlo brzy docela dobře.
Nemusím snad ani dodávat, že je to náš poklad, že ho milujeme stejně jako jeho sourozence a není v ničem upřednostňovaný. Berem ho jako zdravého, jen má prostě víc vyšetření narozdíl od brášky, což naštěstí bere statečně a všechno snáší v klidu a bez hysterie.
Petra Lukášková