Bylo 1. 11. 2008 a já přenášela už 4. den. Šli jsme na hřbitov dát svíčku prarodičům od manžela s doprovodem naší 2leté dcerky Natálky. Dorazili jsme až večer po 20 hodině. Hned ráno jak jsem se vzbudila a měla kontrakce po 5 minutách. Konečně tu byl ten den, kdy se dozvím co čekáme. Můj sen byl chlapeček už u prvního těhotenství a tak představa, že by to mohl být kluk, byla pro mě nereálná – přece takové štěstí nebudu mít. Jméno jsem měla jen pro holku a manžel si mohl vybrat tedy pro kluka.
Do nemocnice jsme dorazila po 12 hodinách tedy v 19.30hod. Na UZV v nemocnici mi bylo řečeno, že to bude asi 3kg miminko (no jo, to bude určitě holčička, jsem si říkala). Na pokoj, po vyplnění všech papírů a s myšlenkou na zdravé miminko, jsme dorazili v 20.25. Ve 20.30 mi píchli vodu a v 21.05 se šlo na to. Mimi bylo na 2 zatlačení venku. Úleva – ale pohled na manžela a hrobové ticho mně trochu ubralo úsměvu. Manžel byl bílý jako stěna a stál bez hnutí, byl to moment – ten pohled na manžela a na doktorku, sedla jsem si a během toho okamžiku jsem se zeptala „proboha dýchá?“ Dýchá zněla odpověď a mimi mi otočili. Viděla jsem jen díru na místo toho kde má být pusinka. Okamžitě jsem zavřela oči a hlavu zabořila do manželova pupku a brečela. Ani nevím jak dlouho jsem tak byla. V myšlenkách jsem se vrátila do doby, kdy jsem čekala Natálku a viděla jsem pořad Sama doma, zrovna tam byla maminka s chlapečkem asi 1,5 roku(nešlo poznat, že měl rozštěp, ale pak ukázali fotky po narození) moje reakce byla hnusná, ale tenkrát jsem to řekla „ Takové dítě bych v životě nechtěla“ .Teď se za to stydím, ale to, co neznáte, toho se bojíte. To je trest za to, že jsem takové dítě nechtěla.
V tu chvíli mi nedošlo, že ani nevím, co máme. Pak jsem slyšela nějaký hlas – tak jak se bude jmenovat?? Otevřela jsem oči (najednou tam bylo plno) a manžel řekl „ a co to je kluk??“ ANO – tak Patrik. Narodil se v neděli 2. 11. 2008 v 21:19 min s váhou 3700g a 52cm s kompletním levostranným rozštěpem – rtu, čelisti, tvrdého a měkkého patra.
Doktoři ve FN Ostravě Porubě byli super, hned udělali Patrikovi veškeré vyšetření na ostatní vady, Ctečko mozku a další. Ani jsem si nebyla vědoma toho, že by ještě něco mohl mít. Já jen na 6nedělí brečela a obdivovala 2 miminka, která tam byla(taky kluci a celí dokonalí). 3. den udělal manžel vítr, proč nemám Patrika u sebe, proč se o něj nestarám. Tak mi ho donesli, že ho mám nakojit. NAKOJIT a jak jako?
Ten den ho dali na JIP pro nedonošené děti, že sestřičky budou mít více času na jeho krmení přes sondu. Kdyby nebylo manžela, tak nevím jak bych to všechno zvládla. Na tom Jipu mi sestřičky sehnaly Habrmana a že mu mám dát najíst. Papal, jaká to uleva ze mě spadla. On jí a není to zas tak hrozné. Ten den večer 3.den po narození vypil neuvěřitelnou dávku a to 150ml. Syndrom OTESÁNKA mu zůstal dodnes!!!! A já se ho přestala bát a začla ho nadevše milovat. Byl najednou ten nejkrásnější na světě. Ve čtvrtek mě propustili domů(málo místa) a v neděli ho převezli do Brna.Těch pár dnů doma bylo peklo, v ložnici jsem nespala, nemola jsem se dívat na práznou postýlku a Nátálka se ptala, kde mám břícho a kde je mimi. V pondělí měl operaci a v úterý po 18. hodině jsem i já dorazila do Brna za svým synem. Ani jsem ho nepoznala, byl dokonalý. Sestry si dělaly srandu, kolik toho spapá. I po operaci neztratil apetit a papal svojí dávku 150ml co 3 hodiny. Byl moc hodné miminko. V 6m měl 9250g a 79cm. V 8m jsem mu vzala dudlík(byl takový už dost oslizlý, a koupila nový) nový nechtěl, tak od té doby byl bez něj. V 9m se naučil jíst přes lžíci jako normální zdravé dítě (no jo ten apetit ho k tomu donutil, vypil mixovanou stravu přes flašku s dudlem s velkou dírou co 3 hod. 1,5 flašky ta měla objem 800ml) Nevím jak to dakázal, ale on si to jazykem tu stravu nějak posunul do krku, a proto se nedusil. V 10m jsme šli na operaci patra. To už chodil. Hned po operaci neměl problém jíst, s pitím to bylo horší, když tahal tak ho to bolelo. Ale zvládl to skvěle.
Teď nám bude 2. 11. 2011 3 roky. Čas letí jako voda. Zoubky máme zdravé. Teď jdeme na operaci v září na trubičky do oušek. V předškolním věku půjdem na rekonstrukci nosíku(jednu dírku má propadlou, nejdou nám vytahovat soplíky) a jak budeme mít druhé zoubky tak půjdem na operaci s čelistí. Nejvíce teď bojujeme s mluvením, pořád mluví přes nos. Neumí přijít na to jak foukat jen pusinkou. Když mu chytnu nos tak nádherně mluví. Snad se to zlepší po operaci těch trubiček. Jen Bůh a Patrik ví, jak slyší- neslyší. Teď má Patrik 16kg a 100cm. Taky jsme mu pořídili bráchu. Takže máme 3 děti a neměnila bych za nic na světě a hrozně se stydím, za má slova tenkrát při tom pořadu.
Jsem ráda, že se to nezjistilo v tom 20t, protože bych ho neměla a přišla bych tak o jedinečného človíčka, kterého nadevše milujeme.
Lenka Malinová