Náš příběh začal před několika lety, kdy jsem po těžkém úraze a fraktuře lebky měla hormonální potíže. Mé tělo nějak zapomínalo tvořit progesteron, a paní doktorka stále nevěděla čím to je.Po roce neúspěšné léčby mi bylo řečeno, že bude lepší když to necháme tak a až budem chtít miminko tak mi budou dodávat hormony uměle, aby to šlo… No a tak jsme se tím dál nezabírali. O to bylo větší překvapení když mi paní doktorka po půl roce, kdy jsem šla na pravidelnou prohlídku, řekla že jsem již v 8. týdnu.
Říkala, že je to takový malý zázrak. O miminku jsme zatím nikomu neříkali, čekali jsme jak dopadnou všechny testy i nadstandartní, zda je miminko zdravé. Chtěli jsme mít jistotu. Všechny screeningy dopadly na výbornou tak jsme radostnou událost zdělili celé rodině. Když jsme byli na kontrole ve 22. týdnu, doktorovi se něco nezdálo a tak si zavolal k sobě jednoho kolegu. Chvíli se spolu bavili a pák nám oznámili, že miminko se narodí s rozštěpem, jen si nejsou jistí, s jak velkým a jestli jde o pravou, levou stranu nebo dokonce obě.
Přiznám se, že nikdy předtím jsem o této vadě neslyšela, dostali jsme jen brožurku s hororovými obrázky malých miminek před operací a poslali nás na genetiku. Musím říct, že to byla pro mě taková rána, že kdyby mě přítel nepodpíral, tak nevím nevím, jestli bych z té ordinace odešla. Na genetice bylo vše v pořádku, odběry plodové vody byly taky dobré… Dokonce nám dali 7 dní na promyšlenou, zda si miminko chceme nechat či nikoliv.
Byl to nejhorší týden v mém životě, byla jsem uplně zoufalá, když jsem viděla jít po ulici někoho z kočárkem… Pořád jsem si říkala, proč zrovna my… a
nebyla jsem si jistá co bude dál… Naštěstí přítel měl sílu za nás oba a řekl, že nevidí nejmenší důvod proč si ho nenechat. A tak bylo rozhodnuto, to víte, že nás dost lidí odsuzovalo že si chcem nechat dítě, které nebude 100 % zdravé, ale nám to bylo jedno. Našla jsem si díky Štastnému úsměvu pár maminek, které prožívaly to co já, a byla jsem za ně vděčná, jedině ony věděly, jak se cítím. Čas plynul a abych zajistila mému drobečkovi tu nejlepší péči, domluvila jsem si plánovaný porod 250 km od domova. Malý se narodil v Brně, nakonec měl levostranný rozštěprtu a čelisti, patro z obou stran. Pátý den po jeho narození ho sanitkou odváželi do dětské nemocnice kde ho paní dr. Vokurková operovala. Malý byl moc šikovný, i když s jídlem jsme celkem zápasili. Přesně za 6. měsíců následovala druhá operace, operace tvrdého a měkkého patra. Myslím, že byla daleko horší než ta první, malý už to vnímal víc, víc ho to bolelo, nechtěl vůbec jíst, bránil se a dost špatně snášel omezení pohybu. Nakonec jsme ale i tohle přečkali.
Teď už je to „velký“ chlap, už má 18 měsíců a snaží se být čím dál víc samostatnější. Je moc šikovný, pusinka se mu zahojila tak hezky, že to na něm na první pohled ani nejde vidět. Ještě nás čekají 2–3 plastické operace, ale věřím, že to nejhorší už máme za sebou a i ty zbývající operace zvládnem levou zadní…