Laurinka – jak rostu
Náš příběh se začal odehrávat 3. 12. 2009. Ve 22:20 konečně přišla na svět naše malá holčička. Již během těhotenství jsem zjistila, že Laurinka se narodí s rozštěpem rtu a po porodu mi bylo sděleno, že má navíc ještě rozštěp čelisti. V tu chvíli, kdy mi to řekli, mě to nešokovalo, byla to moje holčička a já byla připravená pro ní bojovat od samého začátku.
První operace na Laurinku čekala 11. 12. 2009. Ve čtyři ráno jsem ji mohla naposledy nakojit a v osm už ji vezly na sál. Samozřejmě jsem to velice prožívala a brečela, ale věřila jsem lékařům. Nezdálo se to, ale nakonec to uteklo jako voda a já se v poledne šla podívat na svoji dcerku. Ležela na speciálním oddělení připojená na přístroje, pusinku a nos měla přelepený a z pusinky ji čouhala hadička, která končila až v žaludku. Já ale nebyla šokovaná. Díky Hanině Broulíkové jsem přibližně věděla, jaký pohled mě čeká. Navíc to byla moje holčička, moje neuvěřitelně statečná a silná holčička. Po operaci vše probíhalo v pořádku, druhý den ji mohli odpojit a já ji zkoušela znovu kojit. V sobotu to ještě nešlo, Laurinka nemohla pořádně sát, nejspíš díky lékům na bolest, ale v neděli se přisála a pila. Tekly mi slzy štěstí. V neděli nás také navštívil pan Borský, který zkontroloval stehy a ukázal mi, jak se o jizvičku starat a jak měnit nostrilky. Netrvalo dlouho a zvládala jsem to bez problémů. Jelikož nám štěstí přálo, vše bylo bez komplikací a mě se dařilo pečovat o Laurinku bez problémů, mohl si pro nás taťka 17. 12. 2009 přijet a odvést nás domů, abychom mohli Laurince ukázat její domov.
Byly to krásné Vánoce, Laurinka nám dělala jen radost. Byla neuvěřitelně hodná, prakticky od narození spinkala skoro celou noc, neplakala, netrápily jí žádné bolesti bříška, prostě byla zdravá jako řípa. Miláčkem rodiny se stala okamžitě. Je pravda, že někde se bál toho, že bude jiná, protože se narodila s rozštěpem. Sice byla první dny olepená náplastmi, ale i přesto si dokázala získat srdce celé rodiny a našich přátel.
Laurinka se ze dne na den měnila. Začal se měnit ve tváři, rostla, objevovala možnosti svého těla, prakticky v ničem se nelišila od ostatních dětí. Musím říct, že ať jsme navštívili jakéhokoliv lékaře, odcházeli jsme s úsměvem na rtech, protože vše bylo v pořádku.
V prvním roce života jsme chodili hned k několika lékařům, každé tři měsíce jsme jezdili do Prahy na kontroly k panu Borskému, navštěvovali jsme dětskou lékařku, plzeňskou fyzioterapeutku, dvakrát jsme navštívily rehabilitaci, po narození jsme byli na kontrole s ouškama, absolvovali jsme klasickou prohlídku kyčlí a od přibližně devíti měsíců se mnou začala chodit k zubaři.
Laurinka se nevyvíjela jinak než ostatní děti. Po pár týdnech začala zkoumat ručičky a nožičky, začala vnímat svět kolem sebe, rostla nám přímo před očima. Uteklo to velice rychle a najednou se naše holčička začala přetáčet na bříško a pomalu objevovala, jak se posouvat ze strany na stranu. Nejkrásnější na tom bylo, že se celou dobu usmívala. Byla a stále je relativně klidné dítě, prakticky pořád se usmívá a od malička je velice statečná a silná.
Při kontrolách v nemocnici vše probíhalo v pořádku. Jelikož jsem ji od malička neustále fotila a natáčela na kameru, vždy panu Borskému krásně zapózovala. Pan doktor byl spokojený s tím, jak se jizvička hojí, nosík se také krásně srovnával a v 6 měsících jsme Laurince sundali nostrilky definitivně. Z počátku jsme sledovali, jestli se jí operovaná nosní dírka nezavírá, pokud by se tak stalo, vrátili bychom jí nostrilky alespoň na noc. Ale nic takového nepřišlo. V tu chvíli se svým vzhledem přestala úplně lišit od ostatních dětí. Kolikrát jsme se setkali s tím, že se dítě v některé ordinaci ptalo, proč má to miminko v nose ty trubičky. Maminky odpovídaly různě, například proto, aby mohla lépe dýchat. Málokdo měl tu odvahu zeptat se. Ale našlo se pár lidí, kterým zvědavost nedala, tak jsem jim vše vysvětlila. Nikdo z tázaných o rozštěpech nevěděl.
Laura dále rostla. Od 7 měsíců jsem ji seznamovala s nočníkem, ukazovala nové hračky, chodily jsme na procházky, navštěvovali jsme rodinu i přátele, Laurinka se učila lézt a prozkoumávat vše, kam dosáhla. Bylo to úžasné, každý pokrok jsem si pečlivě zapisovala. Vše mám rozdělené podle jednotlivých měsíců a každý text začíná krásnou fotkou naší usměvavé holčičky.
Její výchovu jsem pojala jako výzvu. Jako výzvu připravit jí na svět jako člověka s dobrým srdcem. Nesnažím se jí život nějakým způsobem ulehčovat, není proč, ona se ničím neliší. Nechám jí, aby poznávala věci kolem sebe, od narození na ní hodně mluvím. Zpočátku proto, aby si zvykla na můj hlas, později proto, že se jí snažím vše vysvětlit. Pomáhá to nejen Laurince, ale díky tomu jsem hodně zapracovala i na sobě. Jsem teď o dost trpělivější, stanovila jsem si úplně jiné priority a dívám se jinak na svět a lidi kolem sebe.
Druhé Vánoce nám dala krásný dárek. Stoupla si a došla až k nám, aby nám mohla dát pusinku. Bylo to dojemné, opět dokázala pokročit o krok vpřed. Od té doby své krůčky zdokonalovala, a když už si byla jistější, sledoval okolí ze svých drobných nožiček.
Pomalu přibývala také nová slůvka. Nejprve pro nás většina byla slov záhadou, ale díky tomu, že jsme na ni neustále mluvili, vše ji ukazovali, pojmenovávali a vysvětlovali, se zdokonalovala i v řeči. Sledovali jsme ji po motorické stránce. Laurinka zkoumala své prstíčky, zjistila, jak se jimi dají krásně brát věci nebo tahat vlasy. Trpělivě se všemu učila.
Od roka jsme také navštěvovaly kroužek pro děti jejího věku, kde se učily básničky a písničky, doprovázely je například tleskáním, malovaly si, hrály si, chodily přes různé překážky, atd. Ve dvou letech jsme začaly ještě chodit do výtvarného kroužku. Pokud děti malování nebavilo, mohly si hrát ve velkém bazénu plném barevných míčků.
Dnes je Laurince 2,5 roku. Je to báječná slečna. Jsem na ní velmi pyšná. Už rok nenosí plenky, docela dobře mluví, krásně běhá, učíme se jezdit na tříkolce, je velice bystrá a velmi rychle se učí novým věcem. Už nějaký čas zná základní barvy, pozná pravou a levou ruku či nohu, pozná písmenka, která se skrývají v jejím jméně, umí poznat spoustu zvířat a u spousty z nich připojí zvuk, který vydávají. Miluje tanec, hudbu, kytičky a našeho pejska, který ji přijal vřele a nechá si vše líbit. I když aby ne, když je vždy odměněn. Laurinka se s ním vždy a ráda podělí o vše, co má. A stále si na rtech drží úsměv.
Proč tento příběh vlastně píšu? Ráda bych všem maminkám, obzvlášť těm nastávajícím nebo těm čerstvým ukázala, že se není čeho bát. Vaše dítě se bude cítit tak, jak k němu budete přistupovat Vy. Důležité je mu naslouchat, snažit se vycítit jeho potřeby a pomoci mu je uspokojovat. Neberte ho jako někoho jiného, lišícího se od ostatních, berte ho jako někoho výjimečného. Vychovávejte ho srdcem, máte jedinečnou šanci ho naučit, že v životě nezáleží na krásné tváři, ale na srdci člověka. Přeju všem hodně štěstí a trpělivosti a věřím, že i ostatní dětičky dostanou tolik lásky, jako se snažíme dát Laurince i my.