Zdravím Vás, všechny, co máte děcko s rozštěpem!
Mám stejný životní příběh, jako vy. Narodila jsem se s pravostranným rozštěpem rtu. Byla jsem silně přenošená, skoro o měsíc. Protože tenkrát nebyla ještě taková diagnostika před narozením, tak rodiče vůbec netušili, že mám rozštěp, byl to pro ně pořádný šok. Maminka celou noc probrečela. Hned druhý den po porodu jim dali informace o rozštěpu a telefon na kliniku plastické chirurgie Královské Vinohrady k panu profesorovi Fárovi. Takže hned čtrnáct dní po propuštění domů se tam za ním se mnou hned vydali.
Maminka mi říkala, že ze začátku hned jak mě poprvé viděli ani nepomysleli, že se mě vzdají a prý jsem byla jejich nejkrásnější holčička. Po první návštěvě na plastice mi říkala, že to byl pro ně strašný šok. Viděli tam takových strašných případů dětí s rozštěpy, že prý z toho nemohla tři dny spát. Pan profesor jim vysvětlil dokonale průběh operace a celý průběh další léčby. A v sedmi měsících jsem šla na první operaci.
Mezitím se maminka musela naučit mně kojit, Tím, že jsem měla rozpůlený ret,tak jsem neuměla sát. A pak to začalo, šla jsem na první operaci. V tu dobu nemohli být rodiče s dětmi v nemocnici, tak rodiče jeli s těžkým srdcem domů a já tam zůstala sama. Ale každý den tam telefonovala. Maminka mi říkala, že tam byli na nás všichni moc hodní. Jen jí prý sestřičky říkaly, že jsem si pořád šahala po operaci na ret, tak mně museli přivázat ruce. Když mně propustili domů, tak pan profesor mamince ukázal, jak mně má ret masírovat, a řekl jí, že půlku práce udělali oni a druhou půlku musí udělat ona, že když mně to pořádně nerozmasíruje tak mi tam zůstane boule.
V šesti letech jsem šla na druhou operaci, tu už si i pamatuji. Ležela jsem tam čtrnáct dní. Protože jsme byli na pokoji po čtyřech, tak jsem si tam hned našla kamarády a vyřádili jsme se tam. Tenkrát tam s námi nemohli být rodiče tak se nám hlavně večer všem stýskalo. Na třetí operaci jsem šla v deseti letech.
Na úplně poslední operaci jsem šla v šestnácti letech, to už mně ten ret celkově dotvarovali- dali mi do té jizvy plastiku, takže na mně ted neni skoro nic vidět. Také mně přitom vytvarovali i nosní přepážku. Od narození až do osmnácti let jsem chodila každý rok na kontrolu. Chodila jsem k panu profesorovi a k pani doktorce Brousilové na zubní.
Musím říc,t že jsem se setkala i se zlými lidmi hlavně dětmi. Ve škole se mi děti posmívaly, kvůli té puse. Ale vše jsem protrpěla, dokonce jsem se s tím i vyrovnala a naučila jsem se z nich si nic nedělat!!! A to je myslím to nejdůležitější.
Když mi bylo šest let, tak se mi narodil bráška, byl zdravý. Teď už jsem dospělá, a několikrát se mi stalo že když jsem si našla kluka a začli jsme spolu chodit, že když mi dal pusu, tak se mi zeptal, co se mi na puse stalo, nechtěla jsem mu lhát tak jsem řekla rozštěp, a on se se mnou kvůli tomu rozešel. Stalo se mi to už třikrát, po pravdě řečeno se bojím mít další známost.
Ale snad si nějakého přítele najdu a budem mít spolu děti. Ani o tom nepřemýšlím, že kdyby se mi narodilo dítě s rozštěpem, že bych ho dala pryč. Řekla jsem si, že bych se ho nevzdala, nechala bych ho operovat a bylo by to mé nejmilejší dítě. Vždyt ono za to nemůže!!!
Tímhle mým příběhem chci ukázat všem dětem a jejich rodičům, že se dá s rozštěpem dobře žít. I když to není vždy báječné. Ale jak mi říká maminka, jsou o hodně víc horší nemoci, rozštěp je uplná banalita.
S pozdravem
Ilona Přibylová, Děčín