Milá maminko,
ať už nastávající nebo s právě narozeným drobkem. Ať už v jednom nebo v druhém případě, Tvůj drobek má rozštěp. Já jsem se s ním narodil také.
Dokážu si představit, jaké asi teď zažíváš pocity. Především to je obava, nejistota, co bude teď, zítra, za týden, za rok. Rád bych Ti alespoň krátce odvyprávěl svůj příběh a sdělil své pocity, které jsem zažíval já – dítě s rozštěpem.
Neříkám, že příběh, který Ti teď odvyprávím, zažije ten Tvůj malý drobek, to ne. I když mají všichni lidé dvě oči a jeden nos, nejsme stejní, proto nemůžeme mít ani stejné životy. Každý jsme jiný, každý máme předpoklady k něčemu jinému anebo také indispozice … Je však docela možné, že Tvůj drobek zažije podobné nebo stejné věci jako jsem zažil já. Já jsem ty věci zvládnul ne vždy úplně optimálně. Někdy to bylo i proto, že si s nimi nevědělo rady hlavně mé okolí, mí rodiče. A mám pocit, že v tomto Ti mohou být mé řádky nápomocné.
V tuto chvíli by si možná chtěla být někde jinde, ale zároveň nemůžeš od toho mrňouse jen tak odejít a ponechat ho svému osudu. Ne, nedělej to! Chtěla jsi ho a teď je tady a čeká, že mu pomůžeš s jeho prvními krůčky na tomhle světě. Čeká, že ho zvedneš, až upadne, když se bude učit chodit, že mu ošetříš rozbité koleno, až se bude učit jezdit na kole, že ho třeba vyslechneš v jeho trápení s první láskou … ano, ano a nejen to, uvidíš! Přečti si následující řádky a já si moc přeji, abys v nich našla ten správný odrazový můstek do dalších dnů nejen pro sebe, ale hlavně …. však Ty víš pro koho!
*****
Jmenuji se Pavel a narodil jsem se jedno krásné březnové odpoledne roku, kdy se do kosmu podíval náš první a jediný kosmonaut. Naši prvotně uvažovali, že mne pojmenují po něm, naštěstí se tak nestalo. Moje jméno se mi líbí a za nic na svět bych ho nevyměnil!
Když jsem poprvé vykouknul na svět, sestra, která asistovala u porodu, prý úlekem vykřikla, mamka se zeptala, co se děje, ale dostalo se jí odpovědi, že se nic neděje a byl jsem odnesen ze sálu… No a tak jsem to měl za sebou a hned stačil způsobit malé pozdvižení na porodním sále…
Mamka mne viděla až asi po půl hodině. Kojit mne nemohla. Tu bílou baštu jsem dostával alespoň odstřikovanou. Domů jsem šel o něco později, než bývá zvykem, zato se alespoň na mně další maminky učily přebalovat a jiné věci. Působil jsem v kojeňáku dost nezvykle se svými 3,5 kilogramy a 53 centimetry mezi těmi všemi nedochůdčaty.
Když mi poprvé operovali pusinku už bohužel nevím, rozhodně to však nebylo do jednoho týdne, jak je zvykem dnes. Využívá se tak zvaného prenatálního hojení a jizvičky jsou dnes daleko pěknější nebo spíše téměř žádné. Já jsem si do života odnesl pod nosem takové nepovedené H. Když už, tak už, řekl si zřejmě Osud a poslal mne na svět nejen s oboustranným rozštěpem rtu, patra a dásně, ale k němu mi ještě přibalil chybné vyústění močové trubice, lékaři používají označení hypospadie.
A začal boj. Po mém narození nastalo poněkud krušné období pro mé rodiče, rodinu … Byly se mnou docela starosti, pravidelné návštěvy v nemocnici, kontroly. Naši byli mladí, v té době se rozštěpům nevěnovala taková péče jako dnes a ani o nich nebylo tolik informací, nebyl internet, nebyla diskuzní fóra, nebyla občanská sdružení Za novým úsměvem a Šťastný úsměv…
Byla krize i mezi rodiči, snad padlo i slovo rozvod, ale vše se naštěstí podařilo vyřešit. Otec se mnou jezdil do nemocnice v Třinci, ovšem po určité době se mu začalo zdát, že zájem lékařů jaksi opadává a tak se nějakým způsobem dozvěděl o středisku péče o rozštěpy v Brně-Králově Poli na Berkově ulici, kde dostal trochu vynadáno, že měl přijít už dávno, ale jak se říká, lépe pozdě než nikdy.
Patro mi operovali v Brně v šesti letech ještě před nástupem na základní školu. Před ní jsem zcela normálně absolvoval jesle i školku, kde jsem neměl žádné “zvláštní zacházení“ a ani jsem ho nepotřeboval. Kdysi dávno se mi podařilo nalistovat ve své zdravotní kartě záznamy z té doby. Tety tehdy, nevím jak je to dnes, vyplňovaly takové archy s různými obrázky a popisy a docela jsem se bavil, jaký jsem byl šikula, jak jsem všechno zvládal, lezení po zemi, běhání, oblékání, hraní si, sem tam jsem se i popral, jak už to mezi kluky bývá…
Na operaci patra si kupodivu pamatuji, či spíše se mi vybavují některé věci. Pamatuji si na hernu, pamatuji si na veliké bílé postýlky, pamatuji si, že jsem po operaci měl na rukou takové návleky, abych si asi nesahal do pusinky, pamatuji si, jak mi bylo smutno po rodičích, po mamce. Samota, ta byla nejhorší. Sestřičky se k nám vždy chovaly moc hezky, taky paní učitelka, která si s námi předškoláky hrála, přesto při vší snaze nedokázaly nahradit mateřské pohlazení. Slz vyteklo hodně.
Před nástupem na základní školu jsem byl na pohovoru v pedagogicko-psychologické poradně. Těžko říct, jestli i v té době se jí tak říkalo, každopádně dnes i po těch letech tento fakt docela těžce nesu. Jako kdybych byl něco méněcenného! Samozřejmě bylo potřeba docházet na logopedii, ale to byl ten nejmenší a jediný problém, alespoň tedy z mého pohledu. Jenže vykládejte to někomu. Škola mi nedělala potíže. Na prvním stupni si nevybavuji nějaké extrémní posmívání od spolužáků, na druhém stupni se to zhoršilo. Ten, kdo se odlišuje, bývá středem pozornosti. Dnes bych se už možná asi někomu svěřil, ale tehdy … Hodně jsem se uzavřel do sebe, stal se ze mne vášnivý čtenář májovek a verneovek. Prospíval jsem s vyznamenáním, závodně běhal, měl koníčky, jen s těmi posměváčky jsem si nevěděl rady … Na střední školu jsem šel se snahou začít znovu, jinak, lépe.
Dařilo se mi to jakžtakž první rok, ale opakoval se stejným problém jako na základní škole. Prospíval jsem dobře, k tomu jsem se odlišoval tváří a byl jsem spíše uzavřenější povahy, takže ideální terč. Na počátku druhého ročníku mne čekala operace hypospadie. Nebudu zabíhat do podrobností, jen napíšu, že to není dvakrát příjemná operace, poměrně dosti bolestivá záležitost, ale dá se zvládnout. Na tomto místě se zmíním o jiné záležitosti, která je podle mého hodně důležitá. Naši za mnou do nemocnice prakticky vůbec nejezdili. Většinou jsem do nemocnice šel na dva týdny. Zavolali do nemocnice, jak se mi vede, to ano, jen by mi více pomohli, kdyby za mnou prostě přijeli.
Tehdy jsem si jejich návštěvu doslova vydupal. Nebylo mi dvakrát příjemně, zažíval jsem hodně nepříjemné pocity a bolest při převazech. Těžko se mi o tom všem po těch letech píše. Našim nic nevyčítám, bylo by to k něčemu? Z nemocnice jsem se vrátil, doučil se zameškané učivo a život šel dál. Patnácté narozeniny, šestnácté, přišla puberta. Nedokázal jsem najít společnou řeč s rodiči, hlavně s tátou. Měl jsem pocit nepochopení, nepřijetí. Zdálo se mi, že mají bráchu raději. K tomu se přidaly problémy ve škole, posměváčci, prostě stará známá písnička. Štěstí bylo, že mne bavila škola. To mne držela jakžtakž nad vodou. Zvládl jsem maturitu a dostal se na vysokou. Opět jsem si říkal, že začnu znovu, jenže se to znovu nepodařilo. Nedokázal jsem bojovat s posměšky, nedokázal jsem si najít přátele, byla mi milejší samota. Nebudu zabíhat do podrobností. Vybudoval jsem si kolem sebe bariéru, se kterou jsem se ochránil před světem. Že jsem ale v té bariéře zapomněl udělat dveře, je nasnadě. Školu jsem ale dokončil, také díky tomu, že jsem studoval obor, který mne bavil a baví dodneška. Našel jsem si zaměstnání a v současné době se s jednou šikovnou paní psycholožkou pokouším onu bariéru pomalu ale jistě rozebrat a vybudovat si sebevědomí, které mi tolik chybí. Dokonce jsem se objednal ke konzultaci na plastické chirurgii, jestli by se přece jen nedalo trochu vylepšit, to co mi příroda na tváři odepřela. A třeba jednou potkám i tu pravou, na kterou stále čekám 🙂
*****
Maminko, chtěl bych Tě tímto ještě požádat o několik věcí. Tvůj malý nebo malá nemůžou za to, s jakou tváří přišli na svět. Nemůžeš za to ale ani Ty! Nemůže za to nikdo konkrétní, prostě se to stalo, hříčka přírody, co já vím. A tak mu to nevyčítej, nevyčítej si to ani Ty!
Prosím, ať už bude mezi nemocnicí a Tebou jakákoliv vzdálenost, i kdybys měla před tou nemocnicí stanovat, buď svému drobkovi nablízku. Samota je zlá, ti malí mají rozumu požehnaně, až by se jeden divil a dokážou prožívat všechno zlé dobré i zlé stejně jako my dospělí a to co si prožijeme v dětství, si pak neseme celý život.
Poslední věc, o kterou bych Tě chtěl požádat, je všímavost. Všímej si změn v chování svého dítěte a nenech ho se trápit. Naslouchej mu, dej mu možnost se vypovídat a svěřit se, dej mu pocit, že Ty jsi ten jeho pravý a nejlepší kamarád.
Děkuji.
Pavel