Davídek, 8 let
Jsem maminka dvou chlapečků a ráda bych Vám napsala můj příběh.
Dětství jsem neměla úplně jednoduché, holka na vesnici s astmatem a plno alergiemi, které byly, jak dnes už vím, vyvolané péčí mé mamky. Denně jsem poslouchala narážky na mou postavu a byla jsem i jinak srážená psychicky….
Práce na poli a péče o 7 let mladší sestru taky nepřidávala. V dospívání jsem se náhodou dostala k hasičům a tam začala moje velká změna – najednou si mě někdo vážil a uznával mě…. Kluci, kteří se mnou chodili, většinou nevydrželi tlak mé rodiny a po čase to vzdali a já ještě neměla sílu. Až náhoda zapracovala a potkala jsem v 26 letech svého muže. Začátky jsme neměli lehké, oba jsme si nesli své z dětství….
Ihned jsme začali jezdit k Apolináři a tím začali naši cestu za dětmi (doktoři vždy tvrdili, že nemohu mít děti). Po pár vyšetřeních, potratech jsme podstoupili umělé oplodnění. Bohužel jsem byla těhotná mimoděložně a tak jsme se rozhodli, že budeme bez dětí a nějaké pravděpodobně adoptujeme. Jen jsme si po roce nechali rozmrazit embrya a …. V 33. týdnu těhotenství se nám narodil Románek – dnes 11 letý chlapeček s těžkým mentálním postižením (pravděpodobně autismem). Jako miminko byl v pohodě, jen se zpožďoval v pohybu a do skoro 2 let i žvatlal – pak začal chodit a přestal úplně mluvit (to se už nikdy nepovedlo obnovit)…. V tu dobu jsme se začali rozhodovat o tom, že podstoupíme opět umělé oplodnění, i když mi dělalo velké zdravotní problémy. Jenže nakonec opět zapracovala šťastná náhoda a zjistila jsem, že jsem těhotná… V 5. měsíci na běžném ultrazvuku pan doktor našel rozštěp, velmi opatrně mi to oznamoval, nakonec jsem uklidňovala já jeho . Protože v tu dobu mi bylo přes 35 let a musela jsem povinně na genetiku, bohužel…. Na genetice po zjištění, že čekám dítě s rozštěpem a ještě kluka ihned zahájili „tažení“. Musela jsem podstoupit magnetickou rezonanci a také odběr plodové vody, který jsem původně odmítla…. Byl to velký tlak od lékařů a bylo to velmi nepříjemné – těch slz co jsem probrečela, ale naštěstí vedle mě pořád stál můj muž a uklidňoval, že to dáme…. Už jsem dávno cítila pohyby a oni mě nutili jít na potrat! Paní doktorka mi dokonce dala jen hodinu na rozmyšlení… A v tu dobu zasáhl osud opět – byla jsem v tu dobu sama doma s Románkem, muž mě po telefonu uklidnil a připomněl mi číslo na Vinohradskou plastiku, ať tam tedy honem zavolám a zeptám se, zda je to opravdu takový problém….. A sestřička na telefonu byla snad anděl, ihned mě přepojila panu doktoru Borskému do ambulance a on může za to, že jsme se vzepřeli a Davídka máme…. Tolik uklidnění a energie v pár větách nám dalo sílu bojovat… Přestala jsem pořád brečet a začali jsme se připravovat na děťátko s rozštěpem, byli jsme se přihlásit k porodu do nemocnice v Motole a další náhoda… Pan doktor Černý nás doporučil Nově do připravovaného pořadu Vizita. Nakonec nás přemluvili a Davídka můžete spolu s Karličkou vidět v tomto krásně udělaném pořadu. Davídek se narodil 3.5.2009 v Motole, sice byl nedonošený, ale krásný i tak…. Pan doktor Borský nám 4.den odoperoval ret (bylo vidět ve Vizitě) a domů jsme po pár dnech šli s celou pusinkou. Sice asi po dvou dnech doma jsme museli opět do nemocnice (tentokrát do Vinohrad), protože Davídkovi nefunguje štítná žláza, ale opět jsme našli další úžasnou paní doktorku Al Taji, která provází díky tomu Davídka od narození a byla první, kdo konečně začal řešit našeho Románka.
Ohledně jídla u Davídka – obdiv k sestřičkám v Motole – prvních pár dní jsme ho krmili sondou a i když jsme zkoušeli lahvičku, sondu měl pro jistotu pořád zavedenou. Jídlo nám moc nešlo, až jedna sestřička vzala měkkou savičku a prostě jí prostřihla a od té doby David baštil až do dvou let mléko z lahve s velikou dírou v savičce.
Když bylo Davídkovi 10 měsíců, měl nastoupit k operaci patra, jenže v tu dobu Románek onemocněl cukrovkou, takže jsem byla ve Vinohradech na dětském a učila se píchat inzulín a manžel byl připraven nastoupit vedle do pavilónu s Davídkem k operaci. Davídka nakonec k operaci nepustili a tak jsme se naučili aplikovat inzulín a k 1.narozeninám dostal Davídek operaci patra. Davídek má široký oboustranný rozštěp rtu a patra a operace byla velmi náročná a Davídek se při ní i dusil. Po operaci to bylo velmi náročné – pořád plakal a zvracel a nechtěl se hýbat, taková hadrová panenka. A pak zase nastoupil hlavní anděl pan doktor Borský, přišel na pokoj, podíval se na něj a prohlásil: „Davide, už tě zajímá mobil a tak vyrazíš domů, tady ti to nesvědčí“. A opravdu za 3 dny jsme na kontrolu jeli s úplně jiným chlapečkem – už zase lítal na odstrkovadle a usmíval se. A pan doktor až po čase přiznal mezi řečí, že měl strach, že se patro nechytí a půjde na reoperaci. Jídlo nám ještě asi 3 měsíce teklo přes nos, ale pak najednou jak když utne a prostě máme patro . A pití z lahve byla ta nejlepší masáž patra….
Celou dobu nám dělá Davídek jen radost a nikdy jsem ani vteřinu nezalitovala rozhodnutí nechat si ho a jsme nejšťastnější rodiče, že ho máme. Ohledně přijetí v okolí a rodině. Nejbližší rodina nás původně zrazovala a zrovna nebyla nejlepší oporou, ale narození to změnilo. Nelze se jim divit, moc informací tehdy o rozštěpu nebyla a co bylo-nebylo povzbudivé. Také jistý pan neurolog prohlásil, jak jsme si mohli k jednomu postiženému pořídit další postižené dítě – už jsme tam nešli. Občas se nám stává, že okolí reaguje typem: „co jste mu provedli“ a ty reakce na nostrilky – že mu ubližujeme (maminky co mají období nostrilek za sebou vědí, že je to spíš stres pro maminky –„ kde je zase najdu?“). Přestali jsme vysvětlovat, s Davídkem o tom otevřeně mluvíme a i když zrovna teď se k němu nechovají ve škole páťáci dobře, zvládá to.
Davídek je dnes skoro 8 letý „zdravý“ chlapeček, kromě „ř“ mluví úplně čistě, v puse má různě rozházené zuby a pohyblivé patro. Rovnátka zatím nemá, protože paní bývalá zubařka nepospíchala na ně a dnes musíme čekat, až vyrostou druhé zuby…. V 7 letech byl sám na operaci kumely v Motole (samozřejmě, že při tom mu pan doktor Borský udělal parádní nos) a byl tak v pohodě, že jsme ho návštěvami spíš otravovali.
Před rokem ho pohltil tak hokej, že už půl roku jezdí 3xtýdně na led a jsem na něj pyšná… Vůbec jsem velmi, velmi vděčná, že ho máme. Je to moje štěstí, nebýt jeho a manžela, nedávala bych postižení staršího syna a ani bych nedala smrt obou mých rodičů… Víte co to je, když najednou Vám umírá druhý rodič a vy vezmete na návštěvu 7letého rozumbradu a on Vám řekne, když odcházíte: „Proč brečíš?“ „Davídku, proto, že mi umírá tatínek a tobě dědeček a vím, že už nebudu mít rodiče“, „Nebreč, ještě se nabrečíš až umře, teď si užívej, že tu je.“ Tak asi tak…. A ještě jedna naše hláška: „Já vím, že Románek má obrácený mozek, to mě bije ten mozek, Roman za to nemůže a stejně ho mám rád, je náš…“. Takže kdo tu ještě pochybuje, jestli mít dítě s rozštěpem? Jasně, někdy se to nějak špatně „namíchá“, ale jednou je to Vaše dítě. Znám i pár takových případů a nevím o tom, že by dětičky strádaly – je to prostě stejné jako u nás začnete opravdu užívat každý den a užívat si i titěrného pokroku.
Jestli Vám můžu poradit, občas se zastavte a jen pozorujte své děti a najednou uvidíte řešení všeho…
Sama se to stále učím a učím… Děkuju…♥