Užívali jsme si ten pocit rodičovství naplno, i když jsme věděli, že nás čeká ještě dlouhá cesta…
Dny, na které se v životě nezapomíná…
Když mi bylo 5 let, byl to den, kdy jsem dostala své první kolo. V den mých osmnáctin jsem si přišla důležitá a nepřehlédnutelná, že jsem plnoletá. Ve 25 letech jsem si prožila svůj velký den v promoční síni s diplomem v ruce, rok nato jako nevěsta. O pár let později jsem se stala maminkou. Dny, na které se nezapomíná. Veselé, šťastné, plné emocí a lásky. Ten den, o kterém je tento příběh, je také plný emocí a lásky. Jen je trochu jiný.
Seděla jsem v čekárně porodnice a čekala na ultrazvukové vyšetření. Sledovala jsem usměvavé maminky a tatínky, jak se rozplývají nad UZ snímkem svých ještě nenarozených miminek, která špulí rtíky, a těšila se na ten svůj. Ten den jsem se nedočkala. Lékaři diagnostikovali našemu děťátku vrozenou vývojovou vadu – jednostranný rozštěp rtu a patra. Z krásného dne byl rázem ten nejčernější a nejhorší v mém životě. Zmatek, pláč, strach a obrovský pocit křivdy. Proč já, proč zrovna naše dítě, jak se to stalo, co budeme dělat? Strach z toho, co bude dál, byl obrovský. Matně jsem si v hlavě vybavovala pár obličejů dětí, které ten „ošklivý“ rozštěp měly a které jsem kdysi někde viděla na fotografiích. Lékaři mi osvětlili, co vlastně rozštěp znamená, co s sebou přináší za úskalí a co čeká naše dítě do budoucna.
Vyšla jsem z ordinace a seděla v čekárně. Bílá jako stěna, bez šťastného úsměvu, bez fotky našeho miminka. Jen po tváři mi tekly veliké slzy. Strach o své dítě má každá matka… Já měla samozřejmě pocit, že ten můj strach je ale ze všech největší. Myslím, že tyto pocity si prožila většina maminek a tatínků, kteří byli postaveni před skutečnost, že jejich malé štěstí, na které všichni s láskou čekají, nebude mít start do života úplně jednoduchý.
Andulka se narodila v listopadu 2007 plánovaným císařským řezem. Když jsem ji poprvé uviděla, probíhaly ve mně všechny možné krásné pocity z narození dcery. Konečně jsem ji držela v náručí, mohla si ji pohladit a opusinkovat. Rozštěp na rtu jsem vnímala, ale v tu chvíli nebyl pro mě vůbec tak bolestivý, jak jsem si to představovala. Malá byla pro nás to nejkrásnější, co máme. A i dnes, když zpětně dávám na papír své pocity, mi vlhnou radostí oči. Stáli jsme na startu nové etapy života. Užívali jsme si ten pocit rodičovství naplno, i když jsme věděli, že nás čeká ještě dlouhá cesta.
Dva dny po narození čekala naši Andulku plánovaná operace rtu. Za dalších 10 měsíců operace patra. Obě dopadly výborně. Především díky MUDr. Borskému, který ji operoval, a i díky ostatním lékařům a sestřičkám, kteří o Annu pečovali během pobytu v Motole i ve FN Královské Vinohrady. Doma byla péče o Andulku sice trochu odlišná než u ostatních miminek, ale zvládali jsme to s manželem dobře. Byl to novorozenecký kolotoč jako každý jiný, jen s pár věcmi a úkony navíc. Naučili jsme se nasazovat a čistit nostrilky, lepit a ošetřovat pooperační jizvu, zvládli jsme techniku masírování rtu i patra. Zkoušela jsem také kojení, jistější však bylo pro mě odstříkávání. Andulka byla hladová a na sání neměla sílu. Rostla ale dobře, měla se k světu a přinášela nám radost. První úsměv, první krůčky, první slovíčka i odřeniny jsme prožívali stejně emotivně jako ostatní rodiče. Pyšní a hrdí na to, jak je naše dcera krásná a šikovná.
Dnes je úterý. Pro někoho obyčejný den. Pro mě zase jeden z těch, na které se nezapomíná. Andulka se ke mně přitulila, našpulila rtíky a na tváři vykouzlila krásný šťastný úsměv. Tak jsem se taky dočkala. Hlavou mně proběhla vzpomínka na den, kdy jsem seděla v porodnici a čekala na ultrazvukové vyšetření. Andulka mi položila svoji blonďatou hlavičku na rameno. „Maminto, mám tě moc jáda.“ Pět slov, která mi pošeptala do ucha, mě rozplakalo. Jsem dojatá a valí se mi po tváři obrovské slzy. Stejně obrovské slzy jako před třemi lety, kdy mi lékaři oznámili, že budu mít dítě s rozštěpem. Jen tyhle nejsou tak hořké a slané, ale jsou z velikého štěstí. Štěstí, ze kterého se nemůže radovat každý. To naše se narodilo před třemi lety v den, na který se nezapomíná.
Petra Prchalová