Nechávali jsme se překvapit, nechtěli jsme vědět, jestli se nám narodí holčička nebo chlapeček.
„Hlavně, aby bylo miminko zdravé“, říkali jsme, jako téměř všichni rodiče. Všechny testy a ultrazvuky byly v pořádku, jsme oba mladí, zdraví, v rodině nikde nic závažného, první dítě zdravé, takže jsme pevně věřili, že i druhé miminko bude naprosto v pořádku. Porod trval 2,5 hodiny, asistentka na mne mluvila, chválila mne, jak jsem šikovná a rychlá a jak nekřičím a nebrečím a nestěžuji si a krásně tlačím a… najednou bylo ticho. Najednou přestala na mne mluvit.
Rychle vzala miminko, ani mi neřekla, jestli je to kluk nebo holka, a šla někam dozadu. Ležela jsem tam úplně sama a v tu chvíli jsem přesně věděla, že se něco stalo. Slyšela jsem miminko plakat, tak jsem si říkala, hlavně, že žije. Pak se na mne asistentka přišla podívat, ptala jsem se ji, co se stalo, říkala mi, ať vydržím, že přijde paní doktorka…Mezitím dorazil manžel, přišel za mnou, hned jsem mu vyprávěla, co se stalo. Snažili jsme se navzájem uklidňovat, ale nešlo to. Slyšela jsem hlasy z vedlejší místnosti, několik hlasů, ustarané, slyšela jsem brečet miminko…Nevím, jak dlouho to trvalo…10–15 minut? Zdálo se mi to nekonečné. Několik let jsem na to nemohla myslet, ihned se mi vybavovaly nehezké dlaždičky na porodním sále, tiché hlasy a strašný, svíravý pocit…Pak přišlo několik lidí, nevím kolik, možná 5 jich bylo, a paní doktorka doslova řekla: „Narodila se vám holčička, má 3,400, 51 centimetrů. Bohužel má rozsáhlý celkový rozštěp rtu, čelisti a patra. Jinak vypadá, že je naprosto v pořádku.“ Pamatuji si dvě věci: 1. Ať je to jen sen. Ať je to jen sen. Ať se vzbudím, jsem těhotná a teprve budu rodit. 2. Jak „jinak vypadá, že je naprosto v pořádku“?! To snad nestačí?! Celkový rozštěp?! Ptala jsem se, jestli ji můžu vidět. Hned mi ji přinesli, kočičku naši. Nikdy předtím jsem dítě s rozštěpem neviděla. Jaká to byla chvíle? Těžká tehdy, ale když si na ni vzpomínám teď, tak se mi zdá, že byla krásná. Manžela jsem se ptala, jak jsem Anežku uvítala, co jsem ji řekla, jak jsem se na ni tvářila. Já to nevím, pamatuji si, jak Anežka vypadala, ale vůbec nevím, co jsem dělala já. Ale říkal, že jsem se usmála a řekla něco jako: „Tak tě tady vítáme, kočičko naše.“ Dodneška mne mrzí, že jsem tu chvíli nedokázala více užít! Že jsem byla tak nešťastná! Že jsem pak noc a den probrečela! Kdyby mi tak někdo tehdy ukázal letošní Anežčinu fotku ze školky, kterou přikládám, jen na kraťoučkou vteřinku…
První operaci Anežka absolvovala ve 4 měsících, operovala Anežku paní doktorka Čakrtová obrovský dík ji patří. Operaci patra Anežce provedli týden po oslavě prvních narozenin. Pokaždé jsem zhubla 4 kilo, i když jsem zodpovědně jedla. Pocity – jako u všech, strach, očekávání, v našem případě (po první operaci) i stesk po naší Anežce před operaci, přece jenom jsme si na ni s rozštěpem hrozně zvykli, a ona se krásně smála a po operaci na tři týdny přestala…No, ale jak jde čas, tak skutečně úplně zapomínám, že mám doma dítě s nějakou vrozenou vadou. Šišlá, to jo, ale chodíme na logopedii, cvičíme, a taková „celvena cepice“ v 5 letech není žádnou velkou výjimkou; nosí rovnátka na noc…Ale to je skutečně všechno. Jinak doma máme naprosto zdravou holku s velice nejednoduchou povahou, vehementně prosazující vlastní zájmy, řídící staršího brachu, o které občas se srandy říkáme, že ona si tu dělá, co chce, a my děláme, že ji vychováváme. Krásně kreslí, má výborný hudební sluch, takže řešíme, jaký kroužek dřív, za několik dní jdeme k zápisu do školy…Běžné starosti a radosti. To nejhorší byl skutečně ten samotný začátek, než se s tím člověk sžije a než přestane pátrat „proč my“. Asi to tak mělo být. Musíme naším dětem být oporou, náručí, rádci. Jako každý rodič každému dítěti.
Anna Simotová, Písek