Mám dvě krásné dcerky.
Nejmladší dcerka Natálka se narodila s rozštěpem měkkého patra, což nás v první chvíli šokovalo, protože jsme s tím vůbec nepočítali i když já osobně jsem rozštěp měkkého patra měla. U mě to lékaři objevili až když mi bylo 6 let, protože jsem stále špatně mluvila a s rodiči jsem pravidelně docházela na logopedii, Žádné výrazné změny jsme však nedosáhli, tak nás jeden známý doporučil k lékařům do pražské fakultní nemocnice na Vinohradech a tam to objevili a vše opravili.
Moje první dcerka Tiffany se narodila jako zdravé miminko, i když u ní jsem měla větší obavy ohledně rozštěpu. Při každé kontrole v těhotenské poradně jsem hlásila, že já jsem měla rozštěp měkkého patra, jenže u nás ve Velké Británii testy na tyto věci nedělají. A když jsme očekávali Natálku, tak by nás ani ve snu nenapadlo, co nás bude čekat dále. Malá se narodila přirozenou cestou v 8:45h bez komlikací, lékaři nas ve 12h chtěli propustit domů, vše se jevilo normálně, ale těsně před tím, než nás propouštěli, malá začala dělat bublinky jak z pusinky tak i z nosánku.
Hned jsem věděla, o co tu kráčí, a tak jsem si nechala zavolat dětskou lékařku a nechala jsem malou prohlednout. V tu ránu se na to přislo. Byla jsem docela v šoku, protože jsem s tím nikdy předntím neměla zkušenosti a docela jsem se toho i bála co mě čeká, ale přijala jsem to tak, jak to prišlo. Hned kontaktovali plastické odděleni v Manchesteru ,které nam přidělilo osobní lékařku, která nás kontaktovala a hned přijela za námi do nemocnice, aby mi vše vysvětlila. Dostali jsme speciální lahvičky na krmeni a ukazovala mi, jak mám malou krmit.
V první dny jsem nemohla stále přijít na kloub, jak mám malou nakrmit, ale postupem času jsem se vše naučila. Naše doktorka nás každých 14 dnů navštěvovala u nás doma, kontrolovala malé váhu, zda přibírá a dobře saje z lahve,vše bylo dobré. Na necelém 4. měsíci jsme pomalu přecházeli na stravu ze lžičky a to jsme také dobře obstáli. Byly i okamžiky, kdy se malá začala dusit a já strachy pomalu nevěděla, co dělat. Na první návštěvě na plastice v Manchesteru jsme byli, když bylo malé 6. měsíců. Tam nám vysvětlili vše, co se týká operace a jak pak to bude vše dále postupovat. Dále nám také říkali o tom, že u některých dětí, co mají tyto rozštěpy, se může vyskytnout, že budou špatně slyšet, a tak jsme docházeli i na kontroly sluchu.
Bohužel se prokázalo, že malá slyší jen velice vysoké tóny a ty nízké neslyší. Teď 16 .2. 2011 (9. měsícu) jsme nastoupili v 8h nalačno do nemocnice na operaci nejen rozštěpu, ale take i uší, (protoze z oušek jí pomalu vytékala tekutina, která vlastně to ucho vyvažuje a napomáhá ke slyšení, aspoň tak nám to lékaři vysvětlili, a tak jsem v nemocnici podepasla papír, že souhlasím i s tím, aby jí operativně zase tuto tekutinu vrátili do oušek.
Postupem času se uvidí, zda slyší dobře,stále budeme pod dohledem odborníků). Malá měla nástup v 16.20h. V 16h přišli na pokoj lékaři ze sálu a řekli, ať malou převléknu do oblečku, co mi pro ni dali, a tak jsem ji oblékla. Naivně jsem si myslela, že si malou odvezou na sál, ale to jsem se spletla, protože na ten sál, kde děti uspávají, jsem musela jít s ní. Položila jsem ji na lehátko a lékaři dali male náhubek na uspání a čekali jsme. Pak mi řekli, ať dám malé pusinku a mohla jsem odejít, ale můžu Vám říct, že to byl pro mě ten nejhorší zážitek, co jsem kdy zažila dívat se na dítě, jak se vzpírá a nechce, a po chvilce vidíte, jak pomaličku jí odpadávají nožičky a ručičky, no hrůza a děs. A jen co jsem opustila sál, tak jsem začala brečet jak malé dítě. Přišlo mi to vše tak smutné, že takovej malej drobeček musí vše podstoupit, ale věděla jsem, že jí to pomůže. Po 4 hodinovém čekání pro mě přišla zdravotní sestra, že si můžu jít pro malou a ať ji následuji. Šla jsem tedy za ní. Přišli jsme na oddělení, kam přivážejí i pacienty po narkóze a sestřička měla malou na ruce.
Když jsem ji spatřila, byla jsem šťastná, že je vše konečně za námi a že to vše zvládla. Když jsme s malou přijeli na pokoj, hned si vlezla na čtyři, smála se na mě a to byl ten nejkrásnější moment. Potom ji napojili na monitory, aby kontrolovali její dech a srdíčko a na noc jí dali morfium na utlumení bolesti, ale malá byla statečná. Druhý den už krásně papala na lžičku a vůbec by nikdo neřekl, že večer před tím prodělala zákrok – i lékaři se divili. Následující den (pátek) nás propustili domů s tím, že je vše v pořádku a že v pondělí přijde k nám domů naše lékařka, která nás po celou dobu hlídala. Můžu říct, že tady ve Velké Británii je jinačí přístup než v Čechách, lékaři tu jsou vstrícní a obětaví, jsem s nimi spokojená…