Jmenuji se Ivana Váradi Chalupecká, je mi 25 let a momentálně jsem ve 27 týdnu těhotenství. Před 4 týdny, tedy ve 23tt, nám u naší, ještě nenarozené, dcerky Esterky diagnostikovali obličejový oboustranný celkový rozštěp (včetně patra a čelisti).
V ten moment mi bylo opravdu mizerně, protože jsme nikdy na nic podobného s manželem ani nemysleli, jelikož oba jsme zdraví. Měla jsem strašný strach, byla jsem na sebe naštvaná, protože jsem si říkala, že za to určitě můžu já, že jsem třeba udělala něco špatně v prvních týdnech těhotenství, kdy dochází ke spojení obličejíčku. Asi jako každá žena jsem si hned říkala – proč my, proč naše miminko?
Nejhorší pro mě bylo vybrat si mezi pokračováním v těhotenství nebo jeho ukončením, protože jsem opravdu nepočítala s tím, že by mi to vůbec někdo z doktorů ještě ve 23tt doporučil, a od první chvíle jsem tuto myšlenku i zavrhovala, i když manžel pár dní uvažoval spíš o opačné variantě.
Ještě v den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem začala hledat na internetu všechny možné informace. Narazila jsem na stránky občanského sdružení www.zanovymusmevem.cz, kde jsem si hned začala pročítat příběhy maminek, které mají děti s rozštěpovou vadou, a prohlížela si fotografie jejich dítek. Už v tu chvíli mě trochu uklidňovalo, že na některých to není vůbec poznat.
Když jsem dočetla příběh maminky Soni se synem Maxíkem, využila jsem okamžitě možnosti kontaktování přes email a se Soňou jsme si hodně psaly a jsem jí moc vděčná za to, kolik zážitků se mnou sdílela. Ona mi doporučila kontaktovat přímo Haničku Broulíkovou, zakladatelku OS Za novým úsměvem, což jsem taky udělala a rozhovor s touhle milou maminkou mi opravdu hodně zvedl pohled na věc. Další maminka, které jsem vděčná za sdílení zkušeností, Pavla, mi také moc pomohla, protože jejich syn má též oboustranný celkový rozštěp. Mezitím jsme se s manželem setkali i se samotným, mezi maminkami rozštěpáčků obdivovaným, plastickým chirurgem, MUDr. Borským, který si s námi povídal o tom, co nás po porodu čeká a jak to bude asi probíhat. Jelikož OS má i svoje stránky na facebooku, začala jsem je navštěvovat a zde jsem se seznámila s maminkou Lenkou, která má dcerku Lucinku s tou stejnou vývojovou vadou jako maminka Pavla a jakou budeme mít my. Já bydlím blízko Prahy a v Praze pracuji a ona tam bydlí, tak mi nabídla osobní setkání, abych se s malou mohla vidět a zároveň se mohla zeptat na vše, co by mě ještě mohlo trápit nebo mě zkrátka jenom zajímalo.
Na setkání jsem se těšila a jsem opravdu moc ráda, že Lenka mi otevřela své dveře a nabídla mi nahlédnout do svého soukromí. Jakmile jsem se viděla s Lucinkou, které je 10 měsíců, hned se na mě začala usmívat a byla neuvěřitelně přátelská, vůbec se mě nebála. Samozřejmě mě zajímalo, jak vypadají jizvičky na rtíku a okolo nosu a byla jsem
moc mile překvapená, jak pan doktor Borský odvedl opravdu dobrou práci, ale rozhodně i maminka Lenka, která musí jizvičky pravidelně masírovat. Viděla jsem i fotografie jen pár hodin po narození, kde byla malá před operací, a pak též po operaci. Dostala jsem spoustu užitečných rad a tipů jak masáže provádět, jak miminko krmit, i když každá maminka si musí samozřejmě najít svůj způsob a co jí a jejímu miminku bude vyhovovat nejlépe. Byla jsem i u krmení malé a neměla žádné problémy – to mě moc uklidnilo. Čas s nimi mi utekl opravdu rychle a já jsem za to skutečně moc vděčná, i za nabídku dalších setkání a možnosti kdykoliv zavolat. Vlastně jsem se ani skoro nemusela na nic ptát, protože jak Lenka stále povídala a povídala, zodpověděla téměř všechny moje otázky.
Dneska už mám opravdu daleko menší strach z toho, co nás čeká a že bychom péči o ní nezvládli, protože tyhle děti jsou výjimečné a pro ně není divné, že je u nich něco jinak než na co jsme zvyklí my „obyčejní“ lidé. Za tenhle lepší pocit jsem moc vděčná všem maminkám, které se podílely o své příběhy na stránkách sdružení a hlavně těm, které věnovaly svůj čas a zkušenosti přímo mě. Bez nich bych dnes byla ještě určitě pořádně vystrašená.
Teď už se těšíme na jinak zdravou holčičku a chtěla bych tímto dopřát odvahu i ostatním budoucím maminkám, aby se nebály a pokud mají otázky, klidně se obrátily na sdružení, protože všechny ty členky jsou dobré duše a rády se podělí a popovídají si, což je opravdu hodně důležité v době, kdy nevědí, co je vlastně čeká.
Ivana